15 cm sFH 18

15 cm těžká polní houfnice model 18

Nejúčinnější výzbrojí divizního dělostřelectva německého Wehrmachtu se od roku 1935 staly těžké houfnice vzor 18.  V době zavedení do výzbroje patřily k absolutní světové špičce a staly se vzorem pro řadu zahraničních konstrukcí. Bývá jim vytýkána velká hmotnost a malý dostřel, ale největším handicapem této zbraně byla ve skutečnosti jejich přeprava, protože velká část těchto děl byla odkázána pouze na koňské potahy.

   Armáda Výmarské republiky nazývaná Reichswehr byla limitována řadou omezení, která měla zajistit, že se nezopakuje scénář z roku 1914 a Německo znovu neohrozí křehký světový mír.Reichswehr se skládal ze sedmi pěších a tří jezdeckých divizí. Nesměl vlastnit letadla tanky a děla o větší ráži než 10 cm. Nejcitelněji byl pociťován zákaz dělostřeleckých zbraní střední na velké ráže, neboť zkušenosti z právě ukončeného světového konfliktu potvrdily nezbytnost děl této kategorie. Císařské dělostřelectvo mělo ve výzbroji 15cm houfnice M.13, které před vypuknutím Velké války patřily ke světové špičce, ale ve dvacátých letech byly daleko za svým zenitem. Proto tajný generální štáb německé armády skrývající se za stínové ministerstvo inicioval vývoj nové zbraně střední ráže, která měla být zavedena do výzbroje ihned, jak to situace dovolí. U firem Rheinmetal-Borsig a Krupp byl proto v roce 1926 objednán vývoj nové houfnice ráže 15cm, která by posílila divizní dělostřelectvo.    

 Vznik děla

  Práce na nové zbrani musely probíhat utajeně a zpomalila je i hospodářská krize. Teprve v roce 1933 měly obě firmy připraveny prototypy a předaly je armádě k testování. V tomto roce se ale nacisté dostali v Německu k moci a jejich prioritou bylo urychlené vyzbrojení budované armády bez ohledu na všechna omezení. Prototypy byly prozatím ještě tajně podrobeny přísným zkouškám a po jejich vyhodnocení doporučil zbrojní úřad zkombinovat zbraně obou zbrojovek. Nové dělo tak mělo hlaveň s kolébkou firmy Rheimetal, která byla osazena v upravené lafetě Krupp. Konečná verze zbraně byla předvedena armádním špičkám ještě v roce 1933 a protože dělo v přísných zkouškách plně obstálo mohla být zahájena u firmy Rheinmetal - Borsig jeho výroba. Ta musela probíhat ještě v následujících dvou letech utajeně a teprve v roce 1935 mohla být houfnice oficiálně zavedena do výzbroje pod označením sFH18. V okamžiku, kdy se Hitler přestal ohlížet na omezení stanovaná Versailleskou smlouvou a začal budovat armádu, mohla se produkce houfnic rozeběhnout naplno. Zpočátku výroba těchto zbraní probíhala u firmy Rheinmetal, ale protože měla vysokou prioritu a byla poměrně technologicky náročná, byly její produkcí pověřeny i firmy Spreewerke, MAN a Dörries – Fullner. V březnu 1938, kdy při anšlusu Rakouska došlo k jejich prvnímu nasazení, které bylo blízké skutečnému boji tak disponoval Wehrmacht u prvosledových jednotek více než tisícem 15 cm houfnic. Při následném obsazení československého pohraničí na přelomu září a října 1938 to již bylo o několik stovek více. Poprvé však do boje zasáhly nové německé střední houfnice ve Španělsku. Jeden z dělostřeleckých oddílů německé Legie Kondor totiž dostal přidělenu jednu baterii 15cm houfnic a jednu baterii 10,5 cm kanonů M.34, což byly těžké polní kanony používající stejnou lafetu jako houfnice sFH18. Obě děla se v boji velmi osvědčila a daleko překonávala všechny zbraně stejné kategorie, které bojovaly na straně vládních vojsk.

 Houfnice v boji

  V okamžiku přepadení Polska disponovaly jednotky německého dělostřelectva více než dvěma tisíci houfnic sFH 18. Plánované stavy těžkých polních houfnic u divizí překotně rostoucího Wehrmachtu se však i přes vysokou prioritu jejich výroby nedařilo naplnit. Proto jejich počty doplnily všechny dostupné zbraně ráže 15cm z kořisti po československé armádě, včetně stařičkých 15cm houfnic vz.14/16. Ty Němci dokonce zakoupili ještě před okupací zbytku českých zemí. Německé 15cm houfnice v polské kampani neměly důstojného soupeře. Polská armáda disponovala nevelkým počtem 155 houfnic M.17, které navíc nebyly většinou efektivně použity a pro německé zbraně shodné ráže se nemohly stát  vážným soupeřem. Stejná situace panovala v průběhu západního tažení. Němečtí dělostřelci byli již dokonale vycvičeni a měli nenahraditelné zkušenosti z boje. Francouzské dělostřelectvo disponovalo sice velkým množstvím děl střední ráže, ale drtivá většina z nich byla odkázána na koňské potahy.  Při převaze německého letectva ve vzduchu a použití taktiky bleskových úderů tankových formací tak mělo francouzské dělostřelectvo málo příležitostí bojovat s německými houfnicemi v rovnocenném souboji. Z výroby také začal vycházet stále větší počet sFH 18 upravených pro motorový transport, které mohly pružně doprovázet motorizované jednotky. Vedle německých houfnic se však stále na bojišti objevovaly i zbraně kořistní především, české hrubé houfnice vz.25 a supermoderní vz.37.

   Na vrcholu služby

  V roce 1941 však Wehrmacht očekával osudový střet s největší totalitou světa a nutno říci že, Němci na něj nebyli zdaleka připraveni. Výroba těžkých polních houfnic sice běžela nejen v německých dělovkách, ale i v plzeňské Škodovce přesto počty těchto velice účinných zbraní byly stále nedostatečné. Dělo bylo totiž extrémně výrobně náročné a jeho produkce mohla být svěřena pouze zbrojovkám, které měly zkušenosti se zbraněmi velké ráže. Na počátku roku 1941 disponovalo německé dělostřelectvo téměř třemi tisíci houfnic sFH18. Vzhledem k úkolům, které na něj čekaly, to však bylo zoufale málo. Až do roku 1945 disponovaly německé divize pouze dvěma oddíly těžkých houfnic, z nichž pouze jeden byl motorizován a jejich počet na frontě díky vysokým ztrátám nikdy nepřesáhl stav na počátku východního tažení. Při střetnutí s ruskými děly stejné kategorie, zejména s kanonovými houfnicemi M. 1937, se prokázalo zaostávání tohoto děla spočívající v malém dostřelu a nedostatečné pohyblivosti. Od roku 1943 navíc bylo nutné stále větší počty houfnic odesílat na další bojiště a přes růst produkce se nikdy nepodařilo naplnit jejich systemizované stavy. Celkem bylo vyrobeno více než 7 400 kusů sFH18. Přesto, že vzniklo několik projektů na jejich modernizaci, nebo typů, které je měly nahradit, situace na frontě nikdy neumožnila výpadek nebo omezení produkce. Jejich výroba proto skončila až v prvních květnových dnech roku 1945. 

 Samohybné dělo

 Z předchozích řádků by se mohlo zdát, že houfnice sFH18 rychle zastaraly, nebo že jejich výkony již nestačily na úkoly, které na ně byly kladeny, ale opak je pravdou. Motorizovaná varianta zbraně v roce 1945 stále patřila k nejlepším zbraním své kategorie, což se projevilo v zájmu, který o ně projevily evropské armády po skončení války. Nejprve se ale musíme vrátit do roku 1943, kdy vzniklo obrněné vozidlo osazené 15cm houfnicí. Jednalo se o 15cm schwere Panzerehaubitze Humel 18. Vzhledem k ráži a hmotnosti děla se jednalo o unikátní samohybné dělo dosahující pozoruhodných výkonů, neboť houfnice byla použita bez závažnějších úprav a její výkony se nelišily od polní varianty. Tato vozidla,vyrobená v počtu 724 kusů, dovolila tankovým divizím Wehrmachtu využít podporu děl střední ráže ve všech fázích boje. Ještě před vypuknutím války objednala několik baterií německých 15cm houfnic Čína, která je nasadila v bojích proti Japoncům a později v nerovném boji s vlastními komunisty. Po kapitulaci Německa pak rodící se armáda ČLR získala další děla z ruské kořisti a používala je až do šedesátých let.  Za války pak sFH18 obdrželi také nejdůležitější němečtí spojenci. Finové zakoupili 48 houfnic a pod označením 150H/40 zůstaly ve výzbroji ještě v šedesátých letech. Německé těžké polní houfnice dále používala španělská modrá divize nasazená v Rusku a několik baterií získali rovněž Italové, kteří je označovali jako Cannone 149/28.

  Poválečné osudy děla

  Po skončení bojů zůstaly v řadě států Evropy stovky sFH 18 v bojeschopném stavu, a vzhledem ke kvalitám děla nebylo divu, že většina armád zemí obsazených Německem tato děla přijala do výzbroje. Z kořisti po Wehrmachtu tak získaly tato děla armády Albánie, Bulharska,  Jugoslávie,  Portugalska, Rumunska, Indonézie a dokonce i některé jihoamerické země. Většina těchto uživatelů pak houfnice vyřadila až po několika desetiletích mírové služby. Samostatnou kapitolou, která přesahuje až do konce osmdesátých let je výroba sFH 18 v plzeňské Škodovce a jejich následná služba v československé armádě. Rostoucí potřeba těžkých polních houfnic vedla, jak jsem se již zmínil, k rozšíření výroby na další zbrojovky. Když v Plzni dokončili rozpracovanou sérii 15cm houfnic vz. 37, původně určených pro naši armádu, ve výrobě je nahradil německý typ. České houfnice sice v mnoha parametrech německou zbraň překonávaly, ale z prestižních důvodů, pro zachování jednotnosti výzbroje a zjednodušení logistiky, byla jejich výroba ukončena. Od roku 1941 tak ve Škodovce nabíhala stále rostoucím tempem výroba sFH18 a později stovky kusů předal Wehrmachtu i pobočný závod Škodovky v Dubnici nad Váhem. Celkem v Plzni vzniklo 1668 houfnic a v květnu 1945 zůstala v rozbombardované zbrojovce velká série 15 cm houfnic v pokročilém stupni rozpracovanosti. Část z nich byla proto dokončena, a protože na našem území zůstala i řada nepoškozených německých houfnic, stal se tento typ od roku 1945 základní zbraní těžkých polních oddílů naší armády. Přesto, že Škodovka přišla s několika projekty moderní těžké houfnice, spokojenost s výkony kořistní zbraně byla taková, že nakonec bylo rozhodnuto pouze zbraň upravit.  Děla byla převrtána na standartní ruskou ráži 152 mm a opatřena moderním typem úsťové brzdy. Takto upravená houfnice se pak pod označením vz.18/47 stala standartní zbraní těžkých dělostřeleckých oddílů naší armády. Popis tohoto děla si však zaslouží samostatný článek.

  Německé těžké houfnice výrazně poznamenaly vývoj této zbrojní kategorie a vzhledem k množství uživatelů a počtu vyrobených kusů patří k nejúspěšnějším typům děl těžkého polního dělostřelectva. Pro naši armádu pak měly sFH 18 a jejich upravená varianta vz.18/47, velký význam, protože se dlouho v poválečném období jednalo o nejtěžší zbraně, kterými naši dělostřelci disponovali.

Prameny a Literatura:

Dubánek, M. - Od bodáku po tryskáče, Praha 2011

Gander, T. - Enzyklopedie deutscher waffen, Stutgart 1999

Hahn, F. - Waffen und Geheimwaffen, Bonn 1992

Francev, V. , Kupka, V. – Děla a pevnosti, Praha 2018

F.M. von Senger und Etterlin - Die Deutsche geschützen, Bonn 1998

Janoušek, J. - Československé dělostřelectvo 1918- 1939, Praha

John, M. – Září 1938

Karlický, V. - Československé dělostřelecké zbraně, Praha 2000

Kosar, F. – Artillerie im 20. Jahrhundert

Lüdeke A. - Deutsche Artillerie Geschütze, Stuttgart 2010

Reibert / Dienstunterricht kanoniere ( mot.), Berlin 1939

Archiv autora