10,5 cm LeFH 18,18M, 18/40

10,5 cm lehká polní houfnice model 18,18M,18/40

  Opravdovým symbolem německé armády v letech druhé světové války se staly lehké polní houfnice vzor 18. Jednalo se o zbraně, které v době svého vzniku patřily k nejlepším konstrukcím své kategorie. Později sice již tolik neoslňovaly svými výkony, ale šlo o děla maximálně spolehlivá a odolná, která si vydobyla respekt všech protivníků.   

  Miniaturní, ale vysoce profesionální, armáda Výmarské republiky nazývaná Reichswehr byla všestranně omezena restrikcemi vítězných mocností. Mimo jiné nesměla mít ve výzbroji děla větší ráže než 10,5cm a Německu nebylo ani dovoleno vyvíjet a vyrábět lehká polní děla. Jádrem divizního dělostřelectva se staly 10,5cm lehké polní houfnice M.16, které byly nejcennějším dědictvím po starém vilémovském dělostřelectvu. Tato zbraň však vznikla v polovině Velké války na základě zkušeností z prvních měsíců zákopových bojů. Její konstrukce byla proto příliš těžkopádná pro budoucí konflikt, na který se Reichswehr musel připravovat. Němečtí stratégové totiž zužitkovali zkušenosti z bojů v roce 1918 a připravovali svou miniaturní armádu na válku zcela jiného rázu. Na základě zadání vypracovaných vojáky z ministerstva vojenství, které představovalo vlastně jádro utajovaného generálního štábu, se proto na prknech konstruktérů začaly rodit nové lehké a těžké polní houfnice, protitanková, protiletadlová i pěchotní děla. Většina těchto konstrukcí byla vyzkoušena na přelomu dvacátých a třicátých let ale pro zmatení kontrolní komise vítězných mocností označena jako vzor 18. To mělo vzbudit zdání, že vývoj těchto děl byl ukončen ještě v závěrečných měsících světového konfliktu.

Vznik zbraně

   U firmy Rheinmetal se tak v roce 1928, začala rodit houfnice, která měla vstoupit do historie dělostřelectva. Za základ její konstrukce byl vybrán neuskutečněný projekt dalekonosného děla WFK ráže 7,5 cm. Do jeho ultramoderní lafety byla vložena nová kolébka charakteristického tvaru osazená mohutnější hlavní ráže 10,5 cm. Vznikla tak zbraň, která v době svého vzniku patřila ke světové špičce. Zkoušky nového děla začaly již roku 1930, ale protože musely být utajovány, probíhaly poměrně dlouho, i když se prokázalo, že se jedná o vynikající konstrukci. Zbraň byla zralá k zavedení do výzbroje již v době nástupu fašistů k moci, ale protože bylo nutné urychleně vyzbrojit prudce se rozvíjející německé dělostřelectvo, dostala ve výrobě nejdříve přednost osvědčená houfnice M 16. Její produkce byla totiž tajně připravována a mohla prakticky ihned začít. První houfnice označené 10,5cm leichte Feldhaubitze M.18 začaly přicházet k jednotkám Wehrmachtu teprve od roku 1935, ale jejich výroba měla vysokou prioritu a brzy začaly u dělostřeleckých pluků nahrazovat zastarávající houfnice M16. Již v prvním roce výroby došlo k pronikavé úpravě konstrukce. Původní dřevěná loukoťová kola nahradila mohutná                celokovová opatřená charakteristickými odlehčovacími otvory. Pro hippomobilní pluky, kterých byla drtivá většina, měla kola ocelovou obruč s gumovým oráfováním. Stejnými koly byla osazena i hlomozna, se kterou se dělo pro dopravu spojovalo a vytvořilo dvouosý dělový povoz tažený šestispřežím. Pro motorizované oddíly se vyráběly houfnice opatřené vzduchokomorovými obručemi a k jejich tažen sloužily především střední kolopásové tahače. Houfnice používaly dělené střelivo a do nábojky bylo možné uložit až šest náplní. V prvních letech služby se pro děla vyráběly především tříštivotrhavé granáty, které v prvních letech války začala doplňovat řada speciálních střel včetně protitankových, průbojných a zadýmovacích.

Houfnice M.18 ve válce

  Premiéry bojového nasazení se 10,5cm houfnice dočkaly v posledním roce občanské války ve Španělsku, kde byla nasazena jedna testovací baterie. Řada jednotek vyzbrojených houfnicemi M18 se pak zúčastnila anšlusu Rakouska a na počátku října i obsazení československého pohraničí. Obě tato ,, tažení ” sice potvrdila dobré vlastnosti děla, ale vyskytla se i řada nedostatků ve výcviku obsluh a při přepravě, protože zavádění nové zbraně probíhalo příliš překotně. V předvečer vypuknutí války disponoval Wehrmacht téměř pěti tisíci houfnicemi a již od prvních dnů bojů se prokázala jejich drtivá účinnost. Tímto moderním materiálem však zdaleka nebyly vyzbrojeny všechny divize, a velká část z nich musel spoléhat dále na dělostřeleckou podporu děl starších vzorů a kořistních děl. Teprve v roce 1940 před začátkem západního tažení se podařilo díky horečnému úsilí německých zbrojovek vyzbrojit 10,5cm houfnicemi všechny prvosledové jednotky. Tato děla se plně osvědčila ve všech fázích boje, ale intenzivní bojové nasazení přineslo i několik podnětů k jejich úpravě. Bojové jednotky především požadovaly zvýšení dostřelu a hipomobilní jednotky i odlehčení konstrukce. Nejjednodušším řešením bylo zvětšení prachové náplně, které ovšem kladlo zvýšené nároky na hlaveň i lafetu.

Vylepšená zbraň

  Konstruktéři firmy Rheinmetal proto opatřili dělo dvoukomorovou úsťovou brzdou a upravili i brzdovratné zařízení. S novým typem granátu se pak podařilo dosáhnou dostřelu až 12 300 metrů, při zvýšení hmotnosti děla o zanedbatelných 55 kilogramů. Úsporu totiž přineslo osazení lafety lehčími loukoťovými koly opatřenými gumovou bandáží. Upravená zbraň dostala označení M.18 M, kdy M znamená Mündungsbremse, tedy úsťová brzda. Od roku 1940 pak tato varianta nahradila ve výrobě starší typ zbraně. V okamžiku zahájení ruského tažení se podařilo naprostou většinu dělostřeleckých jednotek vyzbrojit moderními děly, mezi nimiž hrály prim 10,5cm houfnice. Ty v boji plně potvrdily své skvělé vlastnosti a prokázaly vysokou převahu nad sovětským dělostřeleckým materiálem. Protože se prokázala jejich univerzálnost, postupně u lehkých dělostřeleckých pluků nahradily lehké kanony a staly se jejich standartní výzbrojí. Když se německé divize musely stále častěji vypořádat s útoky masy ruských tanků, na které nestačily zavedené PT kanony, byl pro lehké houfnice urychleně vyvinut i průbojný a později také kumulativní granát.

Na vrcholu služby

   Zkušenosti z východní fronty a hrozivé ztráty dělostřeleckého materiálu, které utrpěl Wehrmacht ve druhém roce války s Ruskem, vedl k urychlení výroby lehkých houfnic M.18 a její převedení do dalších zbrojovek v celé okupované Evropě. Dělo bylo ale výrobně poměrně náročné a díky důkladnosti konstrukce i drahé. Navíc frontové útvary po první ruské zimě požadovaly lehčí materiál s vyšší terénní průchodností. Pro 7,5cm kanony PAK 40 byla v té době vyvinuta lehká, a přitom robusní lafeta, která byla výrobně jednodušší a lehčí. Zkoušky prokázaly, že kolébka s hlavní mohou být uloženy v lafetě PAK 40. Musela však být vyvinuta nová úsťová brzda, která snížila namáhání lafety. Nová zbraň byla do výzbroje Wehrmachtu zavedena pod označením 10,5 leFH 18/40. Toto provedení děla se pak vyrábělo až do posledních dní války. I Když se v průběhu bojového nasazení prokázalo, že lafeta je přece jen poněkud poddimenzovaná, což způsobovalo řadu poruch, nemohla již být vzhledem k hrozivé situaci na frontách ve výrobě nahrazena jiným typem. Vývoj jejich nástupce sice intenzivně probíhal u několika zbrojovek a rovněž konstrukce zbraně M 18/40 byla dále upravována, ale pro prudký sled událostí už k náhradě standartní lehké houfnice nedošlo. Poslední verzí houfnice M.18 byla pozoruhodná úprava děla uskutečněná u rakouské firmy Bohler. Ta byla pověřena vývojem horského děla, které by se maximálně přiblížilo výkonům polního dělostřelectva. Konstruktéři u ,,Bohlerů” proto použili hlaveň a vylehčenou kolébku Houfnice M.18M, kterou umístili do zvláštní lafety přizpůsobené poslání děla. Zbraň byla zavedena do výzbroje Wehrmachtu pod označením 10,5 cm Gebirgshaubitze 40. V letech 1942 až 1945 bylo vyrobeno přes čtyři sta houfnic a německé horské pluky tak získaly nejúčinnější horské dělo druhé světové války.

 Export děla

  Od zahájení výroby v roce 1935 do května 1945 bylo nastřeleno a předáno armádě nebo na export téměř 12 000 houfnic M.18 a M.18 M. Modernizované varianty M.18/40, která ve výrobě vystřídala původní vzor od roku 1943, se vyrobilo v různých zbrojovkách okupované Evropy více než 10 000 kusů. To svědčí o významu, který pro Wehrmacht tato zbraň měla. Přesto že velká část těchto houfnic byla až do posledních dnů odkázána na hippotrakci, patřila k nejlepším konstrukcím lehkých polních děl bojujících na frontách druhé světové války. O jejich kvalitách svědčí i exportní úspěchy a jejich dlouhodobá služba v řadě armád v poválečném období. Již v před vypuknutím války se o houfnice M.18 začali zajímat zahraniční zákazníci a Němci neopomenuli jedinou příležitost, jak získat životně důležité devizy. To byl případ kontraktu s Chile nebo Argentinou, které spolu se Španělskem a Portugalskem převzaly desítky houfnic ještě na konci třicátých let. Po vypuknutí války pak obdržely stovky houfnic M.18 i vazalské státy Třetí říše. 98 kusů převzal například Slovenský stát, 224 kusů posílilo maďarskou armádu a stovky houfnic obdrželo Bulharsko, Rumunsko i Finsko. Zajímavá je rovněž historie houfnic dodaných do Švédska přesto, že domácí zbrojovka Bofors produkovala zbraň srovnatelnou. O významu, který toto dělo mělo pro švédskou armádu svědčí fakt, že poslední tyto houfnice vyřadili Švédové z výzbroje až v roce 1982.

   Poválečné osudy děla

  Řada okupovaných států pak zavedla houfnice M18 po skončení války jako kořistní materiál. Byl to příklad Norska, Rakouska nebo Jugoslávie, která používala všechny typy houfnic až hluboko do šedesátých let. Několik modernizovaných houfnic se také dostalo do Sýrie, kde se ještě nedávno účastnily bojů. Velké množství houfnic M.18 všech variant zůstalo po osvobození i na našem území. Tato děla se také od roku 1940 až do roku 1944 vyráběla v plzeňské Škodovce. Proto nebyl problém tyto houfnice opravit, aby se mohly stát výzbrojí našeho obnoveného dělostřelectva. Lehké dělostřelecké pluky již v roce 1945 obdržely desítky 10,5cm houfnic označených jako vzor 18 N a 18/40 N, které dlouho tvořily páteř výzbroje lehkých dělostřeleckých pluků. K jejich nahrazení pak bohužel nebyl vybrán dělostřelecký materiál vyvíjený ve Škodovce, ale pod ruským diktátem zbraně sovětských vzorů. Ty měly bohužel mnohdy horší vlastnosti než kořistní zbraně německé. Poslední houfnice vz.18 vyřadila naše armáda v polovině padesátých let a téměř všechny skončily v hutích. Přesto se několik houfnic vz.18/40 N dochovalo i na našem území a můžeme je najít třeba v Muzeu vojenské a pozemní techniky Vyškov nebo před památníkem v Hrabyni na Ostravsku. V Muzeu SNP v Banské Bystrici je pak vystavena vzorně restaurovaná houfnice vz.18/40 opatřená koly sovětského původu, což byla zřejmě standartní úprava kořistních zbraní.

Prameny a Literatura:

Dubánek, M. - Od bodáku po tryskáče, Praha 2011

Gander, T. - Enzyklopedie deutscher waffen, Stutgart 1999

Hahn, F. - Waffen und Geheimwaffen, Bonn 1992

F.M. von Senger und Etterlin - Die Deutsche geschützen, Bonn 1998

Janoušek, J. - Československé dělostřelectvo 1918- 1939, Praha

John, M. – Září 1938

Karlický, V. - Československé dělostřelecké zbraně, Praha 2000

Kosar, F. – Artillerie im 20. Jahrhundert

Lüdeke A. - Deutsche Artillerie Geschütze, Stuttgart 2010

Archiv autora