Lehké polní houfnice řady F a H

           Lehké polní houfnice patřily od začátku Velké války k tomu nejlepšímu, co Škodovka vyráběla a tento materiál jí přinesl i řadu exportních úspěchů. Plzeňská dělovka totiž patřila k propagátorům této kategorie dělostřelecké techniky a její výrobky vždy tvořily  absolutní světovou špičku. K té bezesporu náležely i lehké polní houfnice řady F a H. Jejich konstrukce přispěla další vývoj tohoto druhu dělostřelecké techniky a pouze neblahý vývoj událostí zabránil jejich  výrobě pro naši armádu a rozsáhlému exportu.

   Jádro výzbroje československých lehkých dělostřeleckých pluků tvořily od počátku dvacátých let houfnice vzor 14/19. Jednalo se o moderní a účinné zbraně, které mimo domácí armády sloužily téměř v polovině států Evropy. Vývoj dělostřelecké techniky, raketově urychlený čtyřmi lety první světové války, však pokračoval neúprosně kupředu, a bylo nutné uvažovat o jejich náhradě novou zbraní. Ta měla především vyhovovat potřebám rostoucí motorizace dělostřeleckých jednotek a umožnit plnění všech úkolů stavěných před divizní dělostřelectvo. V souladu se světovým vývojem se totiž i u nás uvažovalo o náhradě kanonů u divizního dělostřelectva pouze houfnicemi. Na základě úspěšných houfnic vz.28, označených ve firemní dokumentaci FE, vznikla po dlouhém a nákladném vývoji houfnice vz.30. Jednalo se moderní a účinnou zbraň, která však díky jednotné lafetě s kanonem stejného vzoru byla poměrně těžká pro hippomobilní přepravu. K plnění všech úkolů polního dělostřelectva se navíc  nehodila  i díky nízké pochodové rychlosti při motorizované přepravě, dané použitím kol s pryžovými  obručemi. Proto tyto zbraně posloužily pouze k vyzbrojení budovaných motorizovaných baterií. Náhradou za houfnice vz.14/19 se měly stát nové lehčí a univerzálnější zbraně.   

 Nejprve  musím udělat malou odbočku v níž se Vám pokusím objasnit, proč se dosud označování prototypů houfnic a vlastně všech lehkých děl nepodařilo sjednotit a utřídit.  Škodováčtí konstruktéři a obchodníci totiž připravili všem zájemcům o dělostřeleckou techniku obtížně řešitelný rébus. Ve třicátých letech přešli k označování prototypů děl písmeny velké abecedy. U houfnic to byly řady F a H. Nadále však k rozlišení početných variant a zkušebních typů děl používali ráži a typ děla doplněný hmotností střely, úsťovou rychlostí a  většinou  i dostřelem. Například tedy: 10,5 cm houfnice 14.1/560 – 12000. Toto označení děl dominuje na propagačních materiálech i v  katalozích techniky, ale bez dalších podrobností je jen velmi obtížné určit, ke kterému typu podle písmenové řady náleží. Tolik tedy na vysvětlenou, proč se v různých pramenech můžete setkat s rozdílným označením.

10 cm lehká polní houfnice F2

   Houfnice řady F a jejich uživatelé

Jugoslávská armáda obdržela v roce 1929 celkem 72 moderních houfnic FE, které byly nejmodernější zbraní své kategorie. Jejich konstrukce zaujala i Rumunskou nákupní komisi, která se v Plzni  zajímala o nové projekty děl. Po složitých jednáních trvajících od roku 1931 do roku 1935, která prodlužovala především tradiční rumunská insolvence, se podařilo v dubnu 1935 uzavřít smlouvu na dodávku 80 houfnic ráže 10 cm označených kódem FE1. Zakázka byla dokončena v roce 1936 a nové zbraně obdržely v rumunské armádě označení vz.30. Rumuni požadovali ještě další změny v konstrukci, které byly tak rozsáhlé, že Škodovka pro tato děla použila označení F2. Jednalo se o houfnice s novou lafetou doplněnou rozevíratelnými rameny a modernějším typem lafetového štítu. Byly však nadále určena pouze pro hippomobilní přepravu, což je vzhledem ke stavu komunikační sítě a stupni motorizace v Rumunsku pochopitelné. 168 houfnic převzatých rumunskou armádou pod označením vz.34 v letech 1937 a 1938 patřilo k tomu nejlepšímu, co mohla do boje nasadit  a řada z nich skončila svou válečnou kariéru v mrazivé stepi u Stalingradu. Některé prameny uvádějí, že několik houfnic tohoto typu se znovu vrátilo do Československa v řadách rumunské armády bojující po boku Rudé armády proti Němcům v roce 1945. Na konci třicátých let se v Plzni objevil nová zajímavý zákazník, který měl zájem, mimo jiný materiál, i o lehké houfnice. Afgánská nákupní komise v roce 1937 objednala celkem čtyři baterie po čtyřech dělech. Jednalo se o zbraně v exportní ráži 10,5 cm určené pro hippotrakci a jejich konstrukce  byla odvozena z rumunského modelu upraveného podle specifických požadavků afgánské armády. Ve firemní dokumentaci jsou tato děla označena jako typ F 8.  K dokončení objednávky došlo teprve v dubnu 1939 a k expedici houfnic  již dávali souhlas Němci. V Afganistánu houfnice sloužily pod označením vz.38 a   spolu s ostatními děly ze Škodovky je čekala dlouhá kariéra ukončená snad až v sedmdesátých  letech. O zavedení houfnic řady F do výzbroje naší armády se sice neuvažovalo, ale jednalo se o děla moderní, která by v okamžiku ohrožení státu mohla být zabavena a nouzově zařazena do výzbroje.

                    Zrod nejmodernějších děl své kategorie

Na základě poptávky po moderních lehkých houfnicích začali plzeňští konstruktéři pracovat na novém děle, které by nejen splnilo náročné požadavky domácí armády, ale hodilo se i pro zahraniční zákazníky. Do jeho konstrukce se promítly všechny zkušenosti z předchozího vývoje, ale také všechny novinky v dělostřelecké technice. Lehká lafeta moderního typu s rozevíracími rameny umožňovala vysoký rozsah odměru i náměru. Použití autofretáže při výrobě hlavní a plášťová konstrukce dovolily jejich odlehčení a zároveň prodloužení dostřelu.  Moderní typ brzdovratného zařízení zase snížil namáhání lafety a umožnil použít výkonnějšího střeliva. Práce na novém typu označeném H1 byly ukončeny v roce 1934 a ihned se našel zájemce o tyto moderní zbraně. Jednalo se o íránskou nákupní komisi, známou svou náročností, ale také vysokou solventností,  a ochotou zaplatit za kvalitu. V letech  1934 a 1935 objednala íránská armáda 248 kusů houfnic H1 a velké množství příslušného střeliva. Celá zakázka byla dokončena v roce 1937 a Šáhova armáda se tak především díky Škodováckým dělům stala rázem nejmodernější a v celém regionu. Na konstrukci lehkého typu houfnice se však v Plzni dále pracovalo. Upravená zbraň nesla označení H2 a jejím dalším vývojem vznikl typ H4. Nejvýraznějším znakem nového děla se stalo použití úsťové brzdy.  Tak vynikající houfnice nemohly přirozeně uniknout pozornosti zahraničních zájemců ani domácí armády a staly se základem dalšího vývoje.  Díky intenzivní kampani Škodovka záhy získala i prvního zákazníka. Stalo se jím Lotyšsko, které se rozhodlo pod vlivem rostoucího ohrožení ze strany Ruska  pronikavě modernizovat svou armádu. Ve Škodovce Lotyšská armáda objednala v roce 1938 celkem 84 houfnic  a příslušné střelivo. Ještě před dokončením výroby ovšem ztratily všechny pobaltské země samostatnost a Sovětský svaz o vyrobená děla neprojevil zájem. Díky nesporným kvalitám zbraně však Němci, kteří mezitím začali hospodařit ve Škodovce, našli snadno nové kupce. 57 děl ochotně přebrali Rumuni, kterým zoufale scházela moderní výzbroj.  Zbývajících 27 děl pak zakoupilo Finsko, které se chystalo na další kolo osudového zápasu s Ruskem. První děla dorazila do Finska v červnu 1941. Zde houfnice velmi úspěšně bojovaly pod označením 105 mm  model 41. Protože se brzo začalo nedostávat originálního střeliva, došlo v průběhu války k úpravě nábojové komory na německý standart 105x155R. O intenzitě jejich válečného nasazení svědčí především počet vypálených ran. Do roku 1944 totiž vystřílely finské houfnice 74 621 granátů. Po ukončení války se děla podrobila další modernizaci. Původní dřevěná loukoťová kola a nápravu Finové nahradili koly sovětského typu. Děla sloužila spolehlivě až do roku 1972, i když se na konci své kariéry používaly pouze k výcviku

           10 cm lehká polní houfnice H3 ve sbírkách VTM Lešany. 

                     Houfnice H pro československou armádu

 Československá vojenská správa pozorně sledovala prostřednictvím Výzbrojního úřadu v Plzni konstrukce nových děl. Když se ukázalo, že houfnice vz.30 nejsou vhodné k přezbrojení divizního dělostřelectva MNO, pověřilo Vojenský technický ústav vypracovat specifikace pro nové univerzální divizní dělo. Mělo se jednat houfnici, protože mezitím došlo k rozhodnutí postupně u divizí kanony zcela vyřadit. Škodovka měla velmi usnadněnou práci, protože požadavky armády se prakticky kryly s vlastnostmi nejmodernějšího typu houfnic řady H. Nové dělo mělo mít tradiční ráži 100 milimetrů a jeho dostřel při hmotnosti granátu 16 kilogramů měl přesahovat 12 kilometrů. Lafeta měla být moderního typu s rozevíratelnými rameny, která by umožnila díky velkému rozsahu odměru účinnou palbu na pohyblivé cíle. Československá armáda již počítala především s motorizovanou přepravou a odpérovaná náprava byla osazena koly s pneumatikami. Je však pravděpodobné, že se u děla počítalo i s hippomobilním transportem, i když zkoušky probíhaly pouze s motorizovanou variantou zbraně.  Prototyp děla byl vyroben v roce 1936 a po sérii interních zkoušek zbraň převzala armáda, která dělo intenzivně testovala spolu s novými typy kanonů až do léta 1938. Charakteristickým znakem houfnice, se staly blatníky kol, doplňující lafetový štít, a úsťová brzda. Dělo vynikalo ladnými tvary a pokud lze o stroji určenému k zabíjení lidí říci, že je krásný, toto přízvisko si jistě zaslouží i tato zbraň. Protože nová houfnice splňovala všechny požadavky vojáků, došlo ještě před ukončením tradičně důkladných zkoušek k rozhodnutí zavést dělo do výzbroje armády. Houfnice měly posloužit k vyzbrojení nově budovaných dělostřeleckých pluků, doplnění stavů děl u divizí a vytvoření potřebné zálohy. První objednávka měla znít na 290 kusů, ale po Mnichovu byla stornována a k oficiálnímu zavedení děla do armády nedošlo. O kvalitách děla nemusíme v případě houfnic H3 pouze spekulovat. Finské houfnice vz.41 byly totiž až na nápravu s koly prakticky identickou zbraní. Tato děla se osvědčila i v extrémních klimatických  podmínkách Severské zimy a díky svým výkonům patří k nejlepším zbraním své kategorie.  Československá  armáda mohla v houfnicích H3 dostat vynikající zbraně světové úrovně, které by pomohly upevnit zařazení našeho dělostřelectva k nejmodernějším a nejmohutnějším v Evropě. Bohužel díky tragickému spádu událostí čekal tyto pozoruhodné zbraně hořký osud mnoha dalších  československých zbrojních konstrukcí a bojů se zúčastnily převážně na nesprávné straně fronty.

                       Finská houfnice vz 41 ve sbírkách VTM Lešany

Škodovka, která na houfnicích za války dále pracovala je po osvobození  nabízela naší obnovené armádě. Nové houfnice H 7 A H9  vycházející z typu H3, byly již upraveny podle válečných zkušeností. Nepochybně patřily ke světové špičce, ale po komunistickém puči došlo pod záminkou unifikace výzbroje k zakoupení ruských děl a tím bohužel končí v Plzni vývoj a výroba houfnic vlastní konstrukce.

  Máme to štěstí, že ve sbírkách VTM v Lešanech můžeme obdivovat prototyp houfnice H3 výrobního čísla 1, který je citlivě umístěn v hale věnované předválečné armádě. Od loňského roku se  nám také naskýtá pozoruhodná možnost porovnat houfnice H3 a H4. Pracovníkům VHÚ se totiž podařilo Finsku získat jednu houfnici vz.41, která je prozatím vystavena před halou  historické dělostřelecké techniky.

Prameny a literatura:

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo1918-1939

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Franz Kosar – Artillerie im 20 Jahrhundert

Jiří Fiedler, Václav Sluka – Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938

Pavel Šrámek – Československá armáda v roce 1938

SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD

Archiv autora