Lehké polní kanony řady E

V tomto příspěvku se budeme věnovat několika dělostřeleckým konstrukcím najednou, protože budeme sledovat nadějné typy lehkých kanonů, které vyvinula ve třicátých letech plzeňská Škodovka a uvažovalo se o jejich případném zařazení výzbroje naší armády.

  Lehké polní baterie československých dělostřeleckých pluků byly vyzbrojeny kanony vz.17, které byly sice vyrobeny až v letech 1919 až 1923, ale jejich konstrukce neprošla modernizací jako  sesterské houfnice vz.14 Výkony těchto zbraní totiž neblaze poznamenaly kompromisy vynucené válečnou situací, v níž se  děla rodila. Nevyhovoval především dostřel a neodpérovaná náprava se dřevěnými koly neumožňovala jiný způsob motorizace, než nesení na korbě speciálního automobilu. Již v polovině dvacátých let se proto začalo uvažovat o jejich náhradě, ale teprve po dlouhém vývoji a rozsáhlých zkouškách se podařilo do výzbroje zařadit nové kanony vz. 30. Jednalo se sice o výborné zbraně, ale k náhradě kanonů lehkých polních baterií se nehodily, protože pro hippomobilní přepravu byly poměrně těžké díky předimenzované lafetě a přílišné snaze po jejich univerzálnosti. Dělostřelci proto požadovali, aby kanon vz. 17 u polních baterií nahradily zbraně lehčí, ale o vyšším výkonu, především co se dostřelu týče.      Škodovka ve druhé polovině třicátých let vyvinula nové kanony a houfnice, označené ve firemním kódu EF  a FE. Jednalo se o děla, která měla jednotnou lafetu a v podstatě se lišila pouze hlavněmi. Šlo o zbraně moderní a výkonné, které zaznamenaly i exportní úspěchy. Proto se jejich konstrukce stala podkladem ke konstrukci materiálu vz.30 pro naši armádu. O nevýhodách, které představovala jednotná lafeta, jsem se již zmínil. To, že se nejedná u lehkého dělostřeleckého materiálu o perspektivní cestu si uvědomovala i Škodovka.  Dále proto pokračovala ve vývoji dvou řad lehkých kanonů v tradiční ráži 76,5 mm a nově i v ráži 75 mm, která byla zvolena s ohledem na zahraniční zákazníky.

 Lehké kanony  E 7, E 9

  V konstrukční kanceláři lehkých děl v Plzni se od počátku třicátých let zrodila řada kanonů, které se lišily výkonem, hmotností střely a především provedením lafety.  V roce 1934 byl na střelnici v Bolevci nastřelen nový kanon, který při hmotnosti střely 7,3 kilogramu dosahoval úsťové rychlosti 520 m/sec. Protože domácí armáda vždy  ve specifikacích pro nová děla  požadovala možnost použití střeliva již zavedených vzorů, konstruktéři použili  ráži 7,65 cm. Díky delší hlavni a novému tvaru střely se podařilo dosáhnout dostřelu až 12 kilometrů. Tato zbraň byla již vyřešena především pro motorickou přepravu a v její konstrukci se uplatnily všechny novinky převratně se vyvíjející dělostřelecké techniky. Jednalo se hlavně o lafetu s rozevíratelnými rameny, která umožňovala podstatně zvýšit rozsah odměru, moderní typ lafetového štítu, kola osazená pneumatikami a nový typ  zaměřovače. Model označený E7 zkoušela v roce 1938 spolu s novou houfnicí H3  naše  armáda a s jeho zavedením do výzbroje se vážně počítalo. Nejprve měl doplnit a později nahradit kanony vz.17. V zájmu unifikace výzbroje vznikla i myšlenka použít ho u jezdeckých dělostřeleckých oddílů jako náhradu již zoufale zastaralých kanonů vz.5/8, které měl původně nahradit nový ,, jezdecký kanon“ E3. Zároveň však plzeňští konstruktéři pracovali i na lehčí variantě kanonu v ráži 75mm, která byla později označena jako typ E4.  Toto velmi nadějné dělo se rovněž řadilo k světové špičce, ale jeho konstrukce byla určena ještě pro hippotrakci, s níž v té době ještě stále počítala většina armád. Při hmotnosti střely 6,9 kilogramu dosahoval vynikajícího dostřelu 12600 metrů.  Jeho modernizovaná varianta označená E9, vyřešená pro mototrakci, by se zřejmě časem také mohla ucházet o zařazení do výzbroje československého dělostřelectva. Ne už ovšem v roli polního kanonu, ale spíš jako výkonné dělo protitankové. Již na počátku čtyřicátých let totiž  musely všechny bojující strany rychle zavádět účinné protitankové kanony v rážich kolem 75 mm a tomuto vývoji by se nevyhnulo ani naše dělostřelectvo.

Jezdecký kanon E3

  Velmi významnou roli v naší předválečné armádě hrálo jezdectvo, které se skládalo z 11 pluků. Tyto jednotky se označovaly jako dragounské, protože vojáci neměli bojovat v sedlech koní, ale jako lehká pěchota. Koně totiž  sloužily pouze k přesunům. Jezdecké pluky, jejichž úkolem bylo především likvidování průlomů, rychlé posilování ohrožených úseků, léčky a průzkum, v dobové terminologii označený jako přezvědy, měly být v boji podporovány vlastním dělostřelectvem. To muselo být lehčí než u polních baterií, aby stačilo jejich pochodové rychlosti. Pro každou ze čtyř jezdeckých brigád, které sdružovaly dva až tři dragounské pluky, byl postaven  dělostřelecký oddíl. K jejich vyzbrojení provizorně posloužily stařičké kanony vz.5/8 uložené v augumentačních skladech. Protože toto řešení bylo vnímáno jako nouzové, již od vzniku jezdeckých oddílů se intenzivně hledala jejich náhrada. Škodovka, patrně i v předtuše možných zahraničních objednávek, začala pracovat na „ velmi lehkém“ kanonu v ráži 75 mm a v  roce 1934 byl nastřelen jeho prototyp označený E3. Plzeňští konstruktéři  odvedli vynikající práci a v jejich kanceláři vzniklo pozoruhodné dělo, které svými vlastnosti velmi dobře vyhovovalo potřebám jezdectva, ale přitom výkony téměř nezaostávalo za kanony vyšších hmotnostních kategorií. Nový 75 mm polní kanon E3 vážil v palebném postavení pouze 1000 kilogramů, ale jeho dostřel při hmotnosti granátu 6,3 kilogramu přesahoval 10 kilometrů. Velký rozsah náměru v rozmezí – 9 až +45 umožňoval i palbu ze zakrytých postavení. Díky jednotné střele se čtyřmi dílčími náplněmi mohl ale pálit i na blízké cíle velkými dopadovými úhly. Dvouramenná lafeta umožnila odměrový rozsah 50 stupňů, což bylo důležité při palbě na jedoucí vozidla. Efektivní boj s tanky, nezbytný pro jezdecké útvary, umožňoval také nově vyvinutý pancéřový granát a moderní typ zaměřovače s hledím pro střelbu zblízka. Poloautomatický závěr pak dovolil u tohoto kanonu dosáhnout rychlosti palby až 20 ran v minutě, což bylo u děla této hmotnostní kategorie téměř neuvěřitelné. Stabilitu v palebném postavení zajištovala nízká palná výška, regulovatelný zákluz a především speciální konstrukce rydlových nožů na lafetových ramenech. Odpérovaná lafeta s koly opatřenými kaučukovou obručí umožňovala dopravu motorickou i hippomobilní a konstrukce lafety maximálně usnadňovala přechod z pochodové do bojové polohy. Kanon byl rovněž opatřen lafetovým štítem, doplněným zvláštními bočními sklopnami, které se při odměru automaticky vyklápěly a poskytovaly vynikající kryt obsluze. Pro dopravu se kanon spojoval s kolesnou a takto vzniklý, takzvaný dělový povoz byl tažen šestispřežím. Pancéřovaná hlomozna sloužila k převozu většiny munice a potřeb děla. Spojená s kolesnou tvořila takzvaný muniční povoz, rovněž tažený šestispřežím. Hmotnost dělového povozu činila pouze 1610 kilogramů a muničního povozu  1650 kilogramů, což bylo o  500 kilogramů méně než u dosud zavedeného dělostřeleckého materiálu. Základní obsluhu kanonu tvořilo pouze sedm mužů. Vždy tři a tři našli místa na obou kolesnách zatímco dělovod, který byl velitelem děla, doprovázel oba povozy v sedle jezdeckého koně. Rozšířená výbava děla také umožňovala boj osamoceného děla, které mohlo podporovat i menší jednotky, zatímco u ostatních jednotek dělostřelectva bojovala děla vždy v sestavě celé baterie.Vše, co bylo výše uvedeno, svědčí o tom, že v Plzni vzniklo pozoruhodné dělo světové úrovně. Pod vlivem zpráv ze sousedního Německa, kde takzvaná pěchotní děla IG 18 a SIG 33 hrála důležitou úlohu ve výzbroji pěších útvarů, se dokonce uvažovalo, že by tuto roli mohl hrát právě lehký kanon E3.  Pěší pluky by tak mohly získat mimo minometů a KPÚV i organické lehké kanony.  Bohužel k jeho zavedení do výzbroje nedošlo. Důvodů je několik. I když  kanon prošel velmi úspěšně zkouškami, jeho další osud neblaze poznamenal překotný spád událostí. Dělostřelečtí odborníci právě v době jeho vzniku řešili otázku, zda nahradit u celého divizního dělostřelectva kanony houfnicemi a tato koncepce posléze zvítězila, což se projevilo i v novém přístupu ke kanonu E3 a lehkým kanonům všeobecně. Nebylo jasno ani v otázce dalšího rozvoje jednotek jezdectva, a proto došlo k odsunutí uvažovaného přezbrojení až na čtyřicátá léta. Armádní rozpočet byl také na konci třicátých let napnutý až za mez možného a prioritou se stalo doplnění a přezbrojení polních dělostřeleckých útvarů.  Výrobu kanonů E3 bylo proto nutné posunout až pozdější dobu. Rovněž vytížení Škodovky by neumožnilo zahájit jeho výrobu dříve než v roce 1940. Českoslovenští jízdní dělostřelci se tak v kritických měsících roku 1938 museli stále spoléhat na zastaralé kanony vz.5/8.

  Lehké kanony řady E vyvinuté v plzeňské Škodovce, byly děly světové úrovně, a  v době svého vzniku neměly mnoho konkurentů. Do jejich osudů bohužel neblaze zasáhl tragický vývoj událostí, a proto tato děla nemohla potvrdit své nesporné kvality na bojišti. Možná je to tak ale dobře, protože by pravděpodobně bojovala pouze na nesprávné straně fronty. Po osvobození byly modernizované kanony upravené podle válečných zkušeností opět nabízeny Škodovkou naší armádě.  Jejich možné výrobě ale zabránil vzrůstající sovětský vliv, prosazující unifikaci výzbroje.  Do našich dnů se  nezachovala žádná z těchto pozoruhodných zbraní, které existovaly pouze v prototypech, a tak je můžeme obdivovat pouze na starých firemních fotografiích.

Prameny a literatura:

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo1918-1939

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Franz Kosar – Artillerie im 20 Jahrhundert

Jiří Fiedler, Václav Sluka – Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938

Pavel Šrámek – Československá armáda v roce 1938

SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD

Archiv autora