Dvoúčelové kanony řady Z
Dvouúčelové kanony řady Z Od počátku třicátých let pracovali ve Škodovce na konstrukci malorážového univerzálního kanonu, který by byl schopen nejen boje se vzdušnými cíli, ale dokázal by si poradit i s obrněnými vozidly. Díky jeho umístění na korbě nákladního automobilu nebo na pásovém podvozku vznikl vlastně první projekt stíhače tanků vůbec. Tato nadějná konstrukce se bohužel kvůli nedůvěře armády nerealizovala, ale jejím dalším vývojem vzniklo pozoruhodné protiletadlové dělo. Ani to se však bohužel neprosadilo a skončilo díky nedořešení automatiky ve fázi prototypu. 4 cm univerzální kanon pro ponorky Firma Škoda patřila v meziválečném období k největším a obchodně nejúspěšnějším zbrojovkám světa. Dokázala vyrábět na světové úrovni prakticky všechny kategorie dělostřeleckého materiálu s jedinou výjimkou a tou byly automatické kanony malé ráže. Ale i v kategorii malorážových kanonů proti letadlům neztrácela Škodovka kontakt se světovým vývojem a její konstruktéři v předvečer války navrhli dvouúčelové kanony, které se řadily ke světové špičce, i když citelně postrádaly automatickou funkci závěru. V polovině třicátých let bylo zřejmé, že překotný vývoj letectví staví před protiletadlovou obranu stále nové náročnější úkoly, se kterými si používané kanony ráže kolem 8 cm již nedokáží poradit. Většina renomovaných výrobců dělostřelecké techniky se proto začala zabývat vývojem protiletadlových kanonů malé ráže. Nejinak tomu bylo i v největší Československé zbrojovce. Na počátku vývojové řady víceúčelových kanonů proti letadlům a pozemním cílům zde stál paradoxně námořní kanon, respektive zbraň určená pro ponorky. Součástí námořního programu plzeňské dělovky byla totiž široká paleta lodních děl. Její součástí byl i lehký ponorkový kanon ráže 4 cm, který měl sloužit malým podmořským člunům jako univerzální zbraň. Toto zajímavé dělo, které nezaznamenalo žádný exportní úspěch, bylo pak vzato za základ prací na novém malorážovém kanonu, který byl určen k podpoře bojujících vojsk v poli. Kanon Z 1 Soa Plzeň, Archiv Škoda, Fond GŘ-TD V roce 1934 byl dokončen vývoj nového děla, jehož primární rolí měl být boj s letouny v malých a středních výškách. Zároveň se ale počítalo i s jeho použitím proti pozemním cílům, a především obrněným vozidlům. To mělo zajistit obchodní úspěch nové zbraně, protože v období doznívající hospodářské krize bylo hledisko univerzálnosti a tím pádem relativní láce velmi důležitá. Většina moderních armád, včetně naší, totiž v té době řešila otázku, jakou zbraní vyzbrojit pěchotu, aby mohla čelit všem nástrahám moderní války. Tady se plně projevila předvídavost plzeňských konstruktérů. Projekt kanonu Z byl totiž řešen nejen jako klasické doprovodné dělo, ale vznikla i varianta kanonu usazená na nejnovější terénní nákladní automobil 6 MTP 6 a dokonce i na podvozek neúspěšného tančíku MU 6. Vznikl tak vlastně první stíhač tanků na světě. Nadějnější se jevilo provedení děla na pásovém podvozku. Tančík sice nedosahoval příliš oslnivých výkonů a díky malým rozměrům vozidla by se obsluha děla musela potýkat s řadou problémů. Vozidlo však přinášelo i řadu zajímavých řešení, například sklopné postranice, tvarovaný lafetový štít, nebo jeho sekundární výzbroj tvořená kulometem vz.26. Přes všechna negativa se v Plzni zrodila zbraň, která by prakticky neměla ve světě konkurenci. Jejím dalším vývojem pak mohl vzniknout samohybný kanon, který by vhodně doplnil výzbroj právě vznikajících obrněných jednotek naší armády. Škodovka předváděla prototypy kanonu na kolovém i pásovém podvozku v letech 1934 a 1935 nejen představitelům našeho MNO, ale i zahraničním delegacím, které navštívily Plzeň. Bohužel domácí armáda o zbraň neprojevila zájem a nestála ani o její další vývoj. Přitom protitanková a protiletadlová obrana vojsk se teprve řešila a při srovnání výkonu kanonu Z 1 s právě zaváděným KPÚV vz.34, se projevila jeho naprostá převaha nad touto zbraní, ještě podtržená jeho univerzálností. Prototyp nového kanonu při srovnávacích střelbách prokázal na vzdálenost 2500 metrů stejný účinek jako KPÚV vz.34 v 1000 metrech. Spolehlivě tedy prorážel kvalitní cementovaný pancéř o síle 32 mm. Významnou úlohu mohly Kanony Z 1 sehrát i v protiletecké obraně. Jeho výkony a rychlost palby zaručovala spolehlivou účinnost proti cílům v malých a středních výškách. Dělo se tak mohlo stát citelnou posilou protivzdušné obrany vojsk odkázané zatím pouze na kulomety. Bohužel vážnou slabinou zbraně byla absence závěrové automatiky a podávání střeliva. Přesto, že na tomto problému již od poloviny třicátých let ve Škodovce intenzivně pracovali, podařilo se ho úspěšně vyřešit až v polovině války, což nakonec způsobilo neúspěch celé konstrukce. Přesto, že kanony Z1 patřily k nejlepším ve své kategorii, neprojevila o ně zájem domácí armáda, ani zahraniční uživatelé. Škodovka ale tušila, že tato zbraň je perspektivní a v budoucnu by se mohla dobře uplatnit i v zahraničí a nakonec třeba i v naší armádě. Proto se na konstrukci kanonu dále pracovalo a v roce 1937 vznikla modernizovaná varianta kanonu označená Z2. Kanon Z 2 Dělo prošlo celkovou rekonstrukcí, která se týkala všech celků a vznikla tak vlastně zcela nová zbraň. Ráže byla zvětšena na 47 milimetrů a hlaveň dostala moderní úsťovou brzdu. Nejvýraznějších změn doznala lafeta, která byla konstruována podle zkušeností s moderními protiletadlovými děly vz.37. Protože se počítalo i s palbou na pozemní cíle, mohl být kanon doplněn i odnímatelným štítem, chránícím obsluhu. K přepravě kanonu sloužil dvounápravový podvozek osazený koly s pneumatikami. Palba byla vedena primárně z křížové lafety po odpojení kol, ale bylo možné ji vést i z podvozku. Zbraň byla vybavena spolehlivým protiletadlovým zaměřovačem, který byl doplněn pomocným hledím pro palbu na pozemní cíle. Náměrové i odměrové řididlo obsluhoval pouze miřič, který kanon i odpaloval prostřednictvím pedálové spouště. K výbavě patřil i mechanický časovací přístroj, pomocí něhož se nastavovaly prvky časovaných protiletadlových granátů. Proti pozemním cílům se pak používal pancéřový granát. Obsluhu tvořilo osm mužů, a sice: velitel, miřič, stavěč zaměřovače, nabíječ, časovač a tři nosiči munice. Poloautomatický závěr umožňoval dosáhnout pozoruhodné rychlosti palby. Dobře sehraná obsluha dokázala vypálit až 35 výstřelů za minutu, což se sice blížilo praktickým výkonům automatických zbraní, ale tuto kadenci bylo možné udržet pouze krátkodobě. To bylo bohužel příčinou neúspěchu zbraně. Nedokázala totiž konkurovat automatickému kanonu firmy Bofors a jeho klonům, které se v předvečer války staly výzbrojí prakticky všech moderních armád. Škodovka své nové protiletadlové dělo intenzivně nabízela a po zkušenostech z 4 cm kanonem Z1, navrhli konstruktéři i samochodné provedení. Dělo mohlo být umístěno na pásovém podvozku lehkého tanku, nebo na korbě terénního nákladního automobilu. Pro nezájem domácí armády však tato zbraň zůstala pouze ve fázi projektu. Nenašel se bohužel ani žádný zahraniční zájemce, a když MNO od firmy Bofors zakoupilo vzorovou baterii 4 cm protiletadlových kanonů d/60 spolu s právy na licenční výrobu, bylo zřejmé, že dělo nebude mít očekávaný obchodní úspěch. Byla to jedna z největších proher plzeňských konstruktérů, protože jinak Škodovka dokázala vyrábět všechny druhy dělostřeleckého techniky. Útěchou jí však mohlo být, že co se týče automatických protiletadlových děl, stejně na tom byly prakticky všechny renomované světové dělovky. Navíc by licenční výroba Boforsů by probíhala v Plzni a tak by o tučný zisk stejně nepřišla. Po okupaci prototyp kanonu Z 2 intenzivně zkoušeli Němci, kteří ho v letech 1939 a 1940 porovnávali s vlastními typy. Z důvodu unifikace nebylo v jeho vývoji dále pokračováno, ale okupanti rozpoznali velký potenciál tohoto kanonu a vážně s ním na počátku války počítali. Svědčí o tom především fakt, že mu bylo přiděleno i vzorové označení a tak bylo dělo vlastně oficiálně přijato do výzbroje pod označením 4,7 cm Flugabwehrkanone 37(t). Další osudy prototypu nejsou známy, ale dělo naštěstí zůstalo na našem území a nakonec skončilo v depozitáři Vojenského historického ústavu. Tím končí osudy těchto zajímavých zbraní, které by v případě úspěšného dokončení vývoje automatiky, nebo jejich verzí na pásovém podvozku mohly významně posílit výzbroj naší armády.
Prototyp kanonu Z2 ve VTM Lešany Máme to štěstí, že se prototyp kanonu Z2 podařilo zachránit a od roku 1971 se nachází ve sbírkách Vojenského historického ústavu. Dnes je vystaven v hale protiletadlového dělostřelectva VTM Lešany. Prameny a literatura SOA Plzeň, archiv Škoda, fond GŘ a GŘ-TD Francev Vladimír – Československá obrněná vozidla 1918- 1939 Gander Terry – Enzyklopedie Deutscher Waffen Hahn Fritz – Waffen und Geheimvaffen Karlický Vladimír – Československé dělostřelecké zbraně
|