21 cm kanon V2 v expozici VTM Lešany

21 cm kanon V

  Československé těžké dělostřelectvo řadilo naši armádu mezi velmoci a jeho výzbroj patřila i po dvaceti letech od svého vzniku k nejlepším na světě. Ty nejtěžší kalibry měly být sice nahrazeny podstatně lehčím materiálem, ale vývoj mezinárodní situace mohl ještě tuto reorganizaci zvrátit. Ve Škodovce totiž vznikl na konci třicátých let vynikající 21 cm kanon a je pravděpodobné, že by v kritické situaci naše armáda sáhla i po tomto pozoruhodném  dělu.  Není také vyloučeno, že by v případě války došlo  k zabavení dohotovených děl ze zahraničních objednávek, jak se tomu stalo třeba u tanků a 21 cm kanony tak mohly posílit obranu naší vlasti.

  Na konci třicátých  let tvořila  páteř našeho těžkého dělostřelectva šestice mohutných 24 cm kanonů vz.16, které spolu s BE vlaky, sloužícími k jejich přepravě, představovaly světově unikátní zbraňový systém. Že i po více než dvaceti letech od svého zrodu  nešlo o zbraň překonanou se přesvědčili obránci francouzských pevností, britští námořníci, a nakonec i obránci Leningradu. Německá armáda totiž úspěšně použila tato děla během tažení na západě a konec jejich dlouhé služby na východní frontě přinesla až mohutná ruská ofenziva na jaře 1944. Tento dělostřelecký materiál byl však zaveden do výzbroje v naprosto jiné konstelaci vojenských sil, než jaká se vytvořila na konci třicátých let. Za dvacet let také učinila velký pokrok dělostřelecká technika a především ubylo možnosti efektivního použití 24 cm kanonů tváří v tvář obrovské převaze nepřátelského letectva. Domácí armáda proto začínala v polovině třicátých let uvažovat o náhradě svého těžkého dělostřeleckého materiálu. Pro výzbroj jediného těžkého dělostřeleckého pluku, který si hodlala armáda po plánované reorganizaci ponechat, byl vybrán upravený kanon ON a moždíř NO vyvinuté pro Jugoslávii a Polsko. Neznamená to však, že by odborníci Dělostřeleckého a zbrojního odboru MNO pozorně nesledovali vývoj nových zbraní ve Škodovce. Tam byl na popud turecké delegace hledající novou výzbroj na obranu Dardanel a Bosporu zahájen vývoj nové sesterské dvojice těžkých děl, a sice 21 cm kanonu a 24 cm houfnice. Mělo se jednat o materiál, který by překonal všechny zahraniční konkurenty, a přinesl po právě překonané světové krizi lukrativní zahraniční zakázky.

Zrození slavného bohatýra

Zkušební konstruktéři z kanceláře těžkých děl zůstali věrni osvědčené koncepci škodováckých těžkých kusů. Do stejné lafety s minimem úprav mohla být vložena těžká houfnicová hlaveň pro palby vrchní skupinou úhlů při vysokém účinku střely nebo hlaveň kanonová pro daleké palby.  Děla se měla dopravovat rozložena ve třech jednotkách. To, spolu s moderními podvozky osazenými pneumatikami, mělo  dovoli dosažení  vysoké pohyblivosti. Hmotnost jednotlivých celků zbraně a jejich vozidel navíc nesměla přesáhnout limit, umožňující tažení těžkými nákladními automobily. Tím odpadla nutnost řešit i otázku speciálního tahače. Dostřel nového kanonu měl výrazně překonávat proslulé kanony vz.16, ale účinek střely se jim měl přiblížit. To byly nejdůležitější podmínky,  na jejichž základě se začala rodit nová zbraň.Po řadě složitých výpočtů  došlo ke  stanovení  ráže nového kanonu na 21 centimetrů při  délce hlavně 45 ráží.  Střelou o hmotnosti 135 kilogramů mělo takto koncipované dělo dosáhnout dostřelu 30 kilometrů při zachování srovnatelného účinku jako u ráže 24 centimetrů.  Dělo dostalo nový typ šroubového závěru s plastickým těsněním, který umožnil zkrátit hlaveň a použití ocelových nábojnic. Hlaveň měla vyměnitelnou košili, která výrazně prodloužila její životnost. Vozidla sloužící k přepravě celků rozložené zbraně byla opatřena pneumatikami a brzdami, takže pochodová rychlost se zvýšila až na 60 km/h. Ložiště bylo výrazně zmenšeno a zjednodušeno, což umožnilo výrazně zkrátit dobu nutnou k sestavení  děla v palebném postavení.  Plzeňští konstruktéři odvedli vynikající práci a v roce 1936 dospěl projekt děla do fáze, kdy bylo možné postavit prototyp kanonu i houfnice. V červnu 1936 pak mohla turecká nákupní komise, která pozorně sledovala postup prací na nových dělech, podepsat senzační kontrakt v hodnotě 1 145 000 britských liber. Za tuto sumu měla obdržet 12 kanonů, které ve firemní dokumentaci obdržely označení V a 3600 granátů. Souběžně došlo i k objednání sesterských 24 cm houfnic nazvaných typ U. Nejlepším svědectvím  o kvalitě děla a práci škodováckých techniků  je skutečnost, že bylo upuštěno od výroby prototypu, jehož úlohu převzal první vyrobený kanon.

Dělostřelectvo velké mohutnosti knižnice NTM Moskva 2002

 Sovětská objednávka a další osudy kanonů

 S projektem 21 cm kanonu V se při své návštěvě v Plzni seznámila i sovětská vojenská komise a dělo je velmi zaujalo. Sovětům totiž citelně scházela těžká děla a jejich průmysl je nebyl schopen v dohledné době ani vyvinout. Díky změně mezinárodní situace se ze sovětského Ruska stal spojenec a manažeři Škodovky pragmaticky usoudili, že bude lépe, pokud prodej a případná licence k výrobě děl proběhne na základě smlouvy podporované vládou. Sověti si totiž se získáním licenčních práv mnoho starosti nedělali a dovedně využívali předvádění nejmodernějších zbraní z říše nenáviděných kapitalistů k jejich okopírovaní nebo využití pokrokových technických řešení. V říjnu 1937 se ruská vojenská delegace měla možnost seznámit s projektem kanonu V a zúčastnila se i střeleb. Na její popud pak došlo k vývoji mohutné 30,5 cm houfnice, která používala stejnou lafetu s kanonem. V roce 1938 zástupci sovětské vlády na základě úspěšného vývoje nové zbraně podepsali smlouvu o dodávce dvou prototypů a zakoupení výrobní licence. Celková hodnota kontraktu přesahovala částku 68 milionů korun a Škodovce umožnila zachovat kontinuitu vývoje těžkých děl. V Plzni vznikla specializovaná konstrukční kancelář, která se zabývala pouze vývojem sověty objednaných těžkého materiálu. V rekordně krátkém čase se zrodil projekt 21 cm kanonu VX,  který měl oproti zbraním pro Turecko řadu odlišností podle sovětských požadavků. Zcela od začátku pak probíhal vývoj houfnice označené XV. Po okupaci Českých zemí v březnu 1939 se sice práce na projektu zastavily, ale podepsání paktu Molotov – Ribentrop se situace změnila. Bylo povoleno dokončit prototypy děl a po jejich nastřelení na podzim 1939, na základě upravené smlouvy, i jejich odeslání do Ruska. Tam dorazily v červnu 1940 včetně velkého množství dokumentace a přípravků nutných k zavedení sériové výroby v Rusku. Je dost nepochopitelné, že Němci dovolili předání licence k výrobě svého nejlepšího těžkého děla, ale zřejmě počítali s tím, že do vypuknutí nevyhnutelného konfliktu se Sovětským svazem k zahájení výroby v Rusku nedojde.  Direktivně řízené hospodářství a zoufalý nedostatek těžkých děl však dokázaly malý zázrak, a do června 1941, kdy výroba skončila, se podařilo v stalingradském závodě Barikády zkompletovat 9 děl. Ta se stala výzbrojí dělostřeleckého oddílu zvláštního výkonu, který tvořil dělostřeleckou zálohu vrchního velení. Kanony ale prakticky do bojů nezasáhly. Po válce SSSR projevil zájem o poslední verzi kanonů V a po dlouhých jednáních  došlo v roce 1948 k podepsání objednávky na dodávku 9. kanonů nejmodernější verze V3. Tato děla dodaná do Sovětského svazu v roce 1951 byla posledním těžkým dělostřeleckým materiálem vyrobeným firmou Škoda.

21 cm kanony v boji

  Když Němci v březnu 1939 obsadili České země a ukončili první dvacetiletí naší samostatnosti, získali v Plzni i rozpracovanou sérii 21 cm kanonů V vyráběných pro Turecko. Protože se jim zoufale nedostávalo těžkých děl, zakázali jejich export a zařadili je do výzbroje Wehrmachtu. Protože šlo o zbraně, které neměly ve světě konkurenci okamžitě, vystavili další objednávku na 20 děl mírně upravené verze označené jako V 1. Tyto kanony vyrobené v letech 1940 až 1941 zavedené do výzbroje pod označením K 39/40 se od původního typu odlišovaly pouze zmenšením ložiště, které umožnilo zkrátit dobu nutnou k přechodu z pochodové do bojové polohy. Ve Škodovce na konstrukci 21 cm kanonů dále pracovali a dalšími úpravami lafety a ložiště vznikl typ V 2. Jedenáct těchto děl označených K 39/41 odešlo na frontu v průběhu let 1942 a 1943. Výroba kanonů V pokračovala ve Škodovce až do konce války. Poslední variantou zbraně byl typ V3, zavedený do výzbroje jako vzor 43.  Celkem bylo v Plzni pro Němce vyrobeno  58 těchto vynikajících děl, kterých si Wehrmacht velice cenil. Poprvé byly s velkým úspěchem kanony V použity v průběhu západního tažení.  Sloužily především k dalekým palbám na komunikační uzly a důležité cíle za frontou. Děla se skvěle osvědčila v pohyblivé válce, a proto se s jejich masivním nasazením počítalo i v tažení do Ruska. V rámci dvou těžkých dělostřeleckých oddílů bojovalo od prvních dnů východního tažení 12 děl. Jejich hvězdná chvíle přišla především při bojích vedoucích k obsazení Krymu. Tam se výborně uplatnila jejich mobilnost a dostřel. Několik kanonů se také podílelo na obléháni Leningradu, kde spolu s dalšími těžkými děly firmy Škoda sehrály neblahou úlohu při ničení obytných čtvrtí  a infrastruktury těžce zkoušeného města. Kanony V1 a V2  později sloužily především k výzbroji baterií Atlantického valu. I tam se výborně uplatnily a staly se hrozivým protivníkem spojeneckých lodí a výsadkových jednotek.  Například 21 cm kanony baterie Saint Marcouf ukryté v betonových bunkrech, dokázaly  v první den invaze  potopit  americký torpédoborec a poškodila celou řadu dalších lodí. Posledního bojového nasazení se kanony V dočkaly na jaře 1945 v bojích na Západním valu, kde padly dva kanony do rukou Američanů.         

21 cm kanon M42 ( V2) ve sbírkách VTM Lešany

 Švédské kanony V

 Skandinávská monarchie již od konce třicátých let usilovala o získání těžkých kanonů ze Škodovky, protože potřebovala nutně posílit obranu svého pobřeží. Vypuknutím války se ale šance na získání moderního těžkého děla pro neutrální stát značně zkomplikovaly. Švédsko  však  udržovalo s Německem po celou dobu války dobré vztahy, a rozhodlo se využít své postavení nenahraditelného dodavatele strategických materiálů k získání těžkých děl.  V roce 1942 sám Hitler dovolil vývoz devíti kanonů a příslušné munice do Švédska. Jednalo se o zbraně typu V2, jejichž hlavně byly na rozdíl od zbraní pro německou armádu vydrobeny s přísadou molibdénu, který si  navíc museli Švédové sami dodat. Kanony byly dokončeny až v roce 1944, kdy byly nastřeleny na dálkové střelnici v Hlbokém na Slovensku a odvezeny do Švédska. Tam se pod označením 21 cm kanon M/42 staly výzbrojí tří baterií pobřežní obrany. Další objednávku, stejně jako žádost o dodávku munice a povelových přístrojů již Vůdce zakázal, a Švédové se bohužel  po skončení války na Škodovku neobrátili. O kanony se zajímalo také Japonsko a Španělsko, ale Němci již další export nedovolili. Děla  M/42 spolehlivě sloužila ve  švédské armádě čtyři desetiletí a poslední baterie byla z výzbroje vyřazena až v roce 1982. Díky nevšednímu úsilí pracovníků Vojenského historického ústavu se podařilo ve Švédsku získat muzeální kanon výrobního čísla 7, který byl uložen jako památník v Goteborgských kasárnách. Po citlivě provedené renovaci můžeme proto tuto legendární zbraň obdivovat ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech, kde je vystavena před halou historické dělostřelecké techniky.

  Tímto dělem  končí pozoruhodná historie těžkého dělostřeleckého materiálu vyráběného firmou Škoda. Její moždíře, kanony a houfnice patřily vždy k nejlepším zbraním své kategorie a pomáhaly šířit skvělé jméno konstruktérů, techniků a dělníků žijících v Čechách.

Prameny a literatura:

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918 – 1939

František Janáček – Největší zbrojovka monarchie

Fritz Hahn – Waffen und Geheimwaffen

Jiří Fiedler , Václav Sluka – Encyklopedie branné moci Republiky československé

Kupka Vladimír – Kanony řady V, Střelecká revue 8, 9 /2008

SOA Plzeň , Archiv Škoda, fond GŘ – TD

Archiv autora