8 cm minomet vz.36
|
8 cm minomet vz.36
Minomet vz. 36 byl jednou z nejmodernějších zbraní ve výzbroji československé armády. Jeho zavedením získala naše pěchota účinný prostředek palebné podpory, který se právem řadil k nejlepším zbraním této kategorie na světě. Jeho konstrukce sice vycházela ze zahraničního vzoru, ale plzeňští konstruktéři ji obohatili o několik významných zlepšení. Tento minomet stojí také na počátku úspěšné konstrukční řady minometů, vyvinutých v plzeňské Škodovce, jejímž posledním zástupcem 82 cm minomet vz.52, který je dosud ve výzbroji naší armády. Pokusme si tedy přiblížit alespoň stručně vznik a osudy tohoto pozoruhodného minometu.
Vznik zbraně
Když stavební inženýr Frederick Wilfred Scott Stokes, pracující jako projektant železničních mostů, marně nabízel britskému ministerstvu války svůj projekt lehkého vrhače min, jistě netušil, že jeho konstrukce zásadně ovlivní řešení minometů po celé další století. Naštěstí tento minomet neunikl pozornosti dělostřeleckých odborníků, kteří jeho zavedení doporučili i přes původní odmítavé stanovisko výzbrojní komise. Důstojníci se zkušenostmi z fronty ihned rozpoznali genialitu a jednoduchost této zbraně a prosadili její výrobu. Britská armáda tak byla od roku 1915 vyzbrojena nejmodernějším minometem světa, zatímco ostatní bojující strany teprve složitě hledaly zbraň, která by se mu alespoň přiblížila. Když skončilo úvodní manévrové období Velké války, vojska se skryla do stále mohutnějících a zdokonalovaných zákopových systémů. Ty nebylo možné jednoduše prorazit a válka ustrnula na mrtvém bodě. Všechny armády proto začaly hledat zbraň, která by umožnila zničit zákopy, úkryty a palebná postavení. Vznikly tak nejrůznější projekty moždířů, bombometů, granátometů a vrhačů min, neboli minometů. Minomet byla zbraň, která byla vynalezena a vyzkoušena již v letech Rusko-Japonské války a podobné zbraně zavedly do výzbroje prakticky všechny bojující státy. Jednalo se však většinou o těžké zbraně s mohutnými ložišti, jejichž účinek a přesnost, přes často úctyhodnou ráži, nebyl valný. Stokesova konstrukce proto znamenala úplný převrat v tomto zbrojním oboru. Ani ona se však nedokázala zbavit řady dětských nemocí a po celou dobu války docházelo k jeho zdokonalování. Nejzávažnějším problémem byla nízká přesnost a nedostatečný dostřel. Tento problém se podařilo vyřešit až po válce francouzskému konstruktéru Brandtovi. Ten se ve dvacátých letech zabýval zdokonalováním minometného střeliva. Vyvinul stabilizovanou minu pro Stokesův minomet a navrhl nový typ kolimátorového zaměřovače. Upravené minomety s novým typem munice se staly základem zbraně, která byla zavedena do výzbroje francouzské armády pod označením Stokes Brandt M 27, později po drobných zlepšeních jako M 27/31. Tyto zbraně se pak staly základem prakticky všech minometů střední ráže, zavedených do výzbroje v předválečném období. Takové zbraně se na základě licence vyráběly například ve Spojených státech, Sovětském svazu, Německu, Polsku, Itálii , Dánsku, Holandsku a samozřejmě ve Francii a Velké Británii.
Domácí cesta k modernímu minometu
Již od konce dvacátých let řešila naše armáda otázku vyzbrojení pěchoty doprovodnou zbraní. Nejdříve byla zkoušena řada malých pěchotních děl, často zajímavé konstrukce, aby byla ve Škodovce nakonec vyvinuta podle požadavků armády takzvaná praporní houfnička. Jednalo se o pozoruhodnou zbraň, u níž však byla univerzálnost konstrukce obětována výkonu. Po řadě zkoušek nakonec MNO na nátlak hlavního štábu rozhodlo, že pěchota bude vyzbrojena minometem a protitankovým kanonem. Vývojem nového minometu byla jak jinak pověřena Škodovka, která na doporučení MNO získala licenci minometu Stokes-Brandt. Zbraň však nebyla převzata beze změn a konstruktéři Škodovky navrhli několik zlepšení. Práce na nové zbrani označené ve firemní dokumentaci B5, šly rychle kupředu a zbraň byla připravena rychle k provedení vojskových zkoušek. Pro nový minomet byla zároveň vyvíjena i munice. Nový minomet se opravdu podařil. Již první zkoušky prokázaly, že daleko překonává 9 cm minomety vz.17, které dosud používala naše pěchota. Zkušební komise oceňovala především jednoduchost a spolehlivost konstrukce. Vysoce byla hodnocena také mobilnost minometu, snadnost obsluhy i relativní láce zbraně v porovnání s její účinností.
Minomet se skládal z čtyř základních částí a sice z hlavně, ložiště, podstavce a miřidel. Oproti francouzskému vzoru bylo výrazně upraveno především ložiště, které získalo charakteristický tvar použitý i na dalších škodováckých minometech. Drobných úprav doznal také podstavec a originálně byl vyřešen zaměřovač. Pro dopravu minometu byla upravena kára vz.24, do níž byl vložen zvláštní rám pro upevnění jednotlivých částí minometu. Takto upravené vozidlo bylo označeno jako vzor 24/35. Pro dopravu automobilem se nakládala celá kára. Na krátké vzdálenosti pak byl minomet přenášen rozložený spolu s pohotovostní municí silami obsluhy. Konstrukční oddělení munice vyvinulo pro novou zbraň dva základní druhy min. Jednalo se o takzvanou lehkou a těžkou minu. Lehké miny o hmotnosti 3,26 kilogramu byly určeny k palbě na nekryté cíle až na hranici dostřelu, zatímco těžkých min o hmotnosti 6,85 kg mělo být použito na vzdálenost do 1200 metrů k ničení krytů a palebných postavení. Během tradičně přísných vojskových zkoušek, které probíhaly na střelnici v Hlbokém, došlo k jedinému závažnějšímu problému provázejícímu zavedení minometu do výzbroje. U lehkých min se nedařilo dosáhnout rozptylu stanoveného vojenskou správou. Škodovka se pokusila o nápravu a podařilo se jí dosáhnou mírného zlepšení. Řešení bylo hledáno ve spolupráci s VTLÚ, ale ani po řadě pokusů se nepodařilo problém vyřešit. Škodovka nakonec napadla zadávací podmínky tvrzením, že rozptylové tabulky byly stanoveny podle reklamních materiálů firmy Brandt a že jsou v podstatě nereálné. Poslední pokusy odstranit tento, možná opravdu domnělý nedostatek skončily až v prosinci 1938.Vraťme se ale k průběhu zkoušek. Komise měla v případě této zbraně v podstatě lehkou práci, protože minomet v drtivé většině splňoval přísné požadavky vojenské správy a v některých ohledech je i překonával. V průběhu střeleb bylo například dosahováno kadence převyšující 25 výstřelů za minutu. Zkušební komise proto navrhla zavedení Minometu B5 do výzbroje a MNO na podkladě její správy zavedlo novou zbraň do výzbroje pod označením 8 cm minomet vz.36.
Ve službách domácí armády
V létě roku 1936 byla MNO vystavena oficiální objednávka a zmocnění k výrobě. Škodovka i přes značnou vytíženost urychleně připravila výrobní linku a zahájila výrobu. Ještě do konce roku 1936 bylo na nové střelnici v Nekmíři nastřeleno prvních 123 minometů a celá objednávka byla dokončena v průběhu roku 1937. Údaje o počtu vyrobených zbraní nejsou jednotné. Nejčastěji uváděný počet minometů je 902 kusů, které měla armáda ve výzbroji v březnu 1939. V roce 1937 však bylo na nekmířské střelnici nastřeleno 794 minometů pro naši armádu a tak počet vyrobených zbraní patrně dosáhl počtu 917 kusů. Válečná potřeba 8 cm minometu byla v roce 1938 stanovena na 951 kusů a v roce 1938 bylo ještě údajně objednáno 48 minometů. Počátkem roku 1937 byly první nové přiděleny útvarům. Nejprve nahradily ve výzbroji technických rot pěších pluků 9 cm minomety vz. 17. Od konce roku 1935 byly u pluků pěchoty organizovány roty doprovodných zbraní, jejichž součástí byla minometná četa, která se v mobilizaci změnila v rotu. Podle programu výstavby minometných jednotek mělo být v mobilizaci postaveno celkem 110 minometných rot a 32 samostatných čet, určených pro hraničářské a cyklistické prapory. Motorizováno mělo být bohužel pouze 8 rot pro budované rychlé divize a 12 čet. Od roku 1937 probíhal intenzivní výcvik vojáků, určených pro službu těchto jednotek. Především však jejich velitelů, což byli vybraní důstojníci pěchoty, kteří prošli zvláštním kurzem. Výběr velitelů z řad pěšáků nebyl náhodný, neboť převládl názor, že lehké minomety musí plnit úkoly výhradně ve prospěch pěchoty a velící důstojníci musí být dokonale obeznámeni s jejími potřebami a možnostmi. Náročný výcvik minometných jednotek končil ostrými střelbami, při nichž se podařilo i přes krátkost výcviku dosahovat velmi dobrých výsledků, což je dobrým vysvědčením jak pro konstrukci zbraně, tak pro schopnosti našich vojáků. Současně s objednávkou minometů byla vystavena i objednávka příslušného střeliva. Ve Škodovce se podařilo urychleně zavést výrobu obou druhů min. Použito bylo technologie lisování těl střely, která však byla poměrně nákladná. MNO trvalo na zavedení mosaikové výroby, která dávala větší šanci na pokračování dodávek min i v době války. Vzhledem k možnostem menších výrobních závodů se měla těla min vyrábět litím. Při střeleckých zkouškách na jaře 1938 však bylo zjištěno, že takto vyrobené miny mají mírně změněné balistické vlastnosti a minomety měly být opatřeny mosaznou destičkou s upravenou tabulkou střelby pro tuto minu. Přesto, že se systém mosaikové výroby nepodařilo zcela realizovat podařilo se do března 1939 armádě dodat 343697 min obou typů. Pro úplnost zbývá dodat, že ve Škodovce probíhal i vývoj zápalné a dýmové miny, který se však nepodařilo dokončit. V kritických zářijových dnech roku 1938 byla československá armáda vyzbrojena relativně dostatečným množstvím moderních minometů. Týkalo se to ale především prvoliniových útvarů. Pro jednotky stavěné v mobilizaci se bohužel nepodařilo zajistit dostatečný počet zbraní a především asi obsluh obeznámených s tímto moderním materiálem. Zdá se nám proto nešťastné, že již rozeběhnutá výroba dále nepokračovala, neboť armáda mohla dostat další stovky moderních minometů. Ve Škodovce sice probíhal vývoj nových minometů pro pěchotu a horské jednotky, ale s jejich nasazením bylo možné počítat nejdříve koncem roku 1939. Nejnadějnějšími se jevili 5 cm lehký minomet B6 a 120 cm minomet B9, které v roce 1938 procházely zkouškami. Do zahájení jejich výroby je mohl jistě část jejich úkolů plnit již zavedený minomet vz.36.
Další osudy minometů
Po obsazení zbytku republiky spadlo do rukou Wehrmachtu téměř 600 moderních minometů, které vycházely ze stejného vzoru jako 8 cm granatwerfer 34, zavedený v Německé armádě. Němci je proto okamžitě zařadili do výzbroje, neboť se jejich obsluha prakticky nelišila od již zavedeného vzoru. Minomety byly označeny jako granatwerfer 36 ( t ) a Wehrmacht jich měl ve výzbroji na počátku války 514 kusů, spolu s 236 500 minami obou vzorů. Podle přejímacích protokolů z března 1939 jich však Němci získali 582 a přes 300 minometů zůstalo na Slovensku. Slovenská armáda ale disponovala údajně pouze 150 minomety vz.36. Je proto velmi pravděpodobné, že předání části těchto zbraní si vynutili Němci a skutečný počet minometů vz.36 v německé armádě byl vyšší než 600 kusů, i když část z nich byla používána pouze k výcviku.O Válečných osudech československých minometů můžeme pouze spekulovat. Pokud je nám známo nebyla žádná zbraň tohoto typu po osvobození zařazena do výzbroje naší armády. Velmi zajímavou kapitolou historie minometů vz.36 je jejich služba ve Slovenské armádě. Podle přehledu zbrojního materiálu ke dni 18 března 1939 mělo na Slovensku zůstat celkem 320 minometů. Část minometů však byla patrně předána němcům a jak jsem již zmínil počet zbraní zařazených do výzbroje je kolem 150. kusů. Minomety vz.36 se zúčastnily všech bojů slovenské armády, zejména tažení proti Rusku. Ve stavu rychlé brigády, která se po boku Wehrmachtu zúčastnila od července 1941 bojů na východě se nacházely zpočátku pouze dva minomety, ale po reorganizaci této jednotky na Rychlou divizi, stoupl počet zařazených minometů vz.36 na 22 a jejich počet se neustále zvyšoval. K 19 lednu 1943 měla ve výzbroji dokonce 32 minometů, i když se pravděpodobně z části jednalo o ukořistěné zbraně. Většina z nich byla během ústupu na Krym buď ztracena, nebo předána německým jednotkám. Minomety vz. 36 se objevily i ve výzbroji Zajišťovací divize, která působila za frontou k ochraně komunikací a tratí. V roce 1942 bylo ve stavu této jednotky 25 minometů vz.36. Podle soupisu ztrát materiálu přišla slovenská armáda v letech 1939 až 1944 v bojích o 17 minometů vz.36, ale toto číslo se zdá poněkud podhodnocené a můžeme se domnívat, že skutečné ztráty byly podstatně větší. Slovenská armáda se také v druhé polovině války musela potýkat s nedostatkem min. Vzhledem k tomu, že výroba min československého vzoru skončila a na zahájení výroby na Slovensku nebyla naděje, pokoušela se slovenská armáda tuto situaci vyřešit úpravou minometů pro německé miny. Po vypuknutí SNP zůstalo na území ovládaném povstalci asi 40 minometů, které byly úspěšně použity proti postupujícím německým jednotkám. Doloženo je například použití minometné čety u 4.taktické skupiny, která operovala v okolí Kremnice. Minomety vz.36 znamenaly v rukou povstalců velmi cennou zbraň, která mohla v hornatém terénu středního Slovenska alespoň částečně nahradit chybějící dělostřelectvo. Další osudy slovenských minometů bohužel neznáme.
S lítostí musíme konstatovat, že se s největší pravděpodobností do dnešních dnů nedochovala žádná zbraň tohoto typu, a tak můžeme tento zajímavý výrobek našeho zbrojního průmyslu obdivovat pouze na starých fotografiích.
Popis minometu vz.36 1hlaveň, 2- zadek hlavně, 3- těsnící kroužek hlavně, 4- pojistka, 6- šroubová výplň pojistky, 7- těsnící kroužek pojistky, 12- pojišťovací šroub zadku hlavně, 13- zápalník, 14- ložiště, 15- kulový čep ložiště, 16- výztuha ložiště, 17- opěra ložiště, 18- výztuha opěry ložiště, 19- závěska držadla ložiště, 20- držadlo ložiště, 21- kožený potah držadla, 22- obojek, 23- víko obojku, 24- tabulka střelby, 25- čepový svorník obojku, 26- upínací šroub k víku obojku, 27- matice k upínacímu šroubu, 29- vodící trn obojku, 30- pojišťovací šroub k vodícímu trnu, 31- tlumící zpruha obojku, 32- matice k vodícímu trnu, 33- pojišťovací šroub k matici vodícího trnu
8 cm minomet vz.36 je doprovodná zbraň určená k podpoře pěchoty, především k umlčování a ničení živých nebo lehce krytých cílů, bojových prostředků a pozorovatelen.
Minomet s nosítky váží 65 kilogramů a lze ho lehce rozložit na tři snadno přenosné části.
Na větší vzdálenosti je přepravován na káře vz.24/35. Minomet střílí zpravidla vrchní skupinou úhlů, ale lze ho nouzově použít i ke střelbě přímé. Proti živým cílům a cílům lehce krytým se používají lehké miny, proti odolným cílům a drátěným překážkám miny těžké.
Hlaveň je ocelová trubka s hladkým vývrtem. Ústí hlavně je kuželovitě rozšířeno a na spodním konci hlavně je našroubován zadek hlavně se zápalníkem a pojistkou.
Ložiště je lisováno z tvrdého plechu a má tvar víka a je opatřeno držadly. Ložiště má vlis v němž je přivařen kulový čep pro hlaveň. Ve skalnatém nebo tvrdém terénu se používá malého kruhového ložiště, které má na spodku zářezy se sklonem proti směru střelby.
Podstavec se skládá z vidlice, náměrového řididla, odměrového řididla a obojku s upínacím šroubem. Vidlice je tvořena dvěma výsuvnými nohami, v horní části spojenými s náměrovou komorou. V ní je uloženo náměrové vřeteno, které má ve své horní části matici, v níž se pohybuje odměrové vřeteno. Obojek tvoří vlastní lůžko pro hlaveň.
Zaměřovač je závislý na náměru hlavně a lze na něm nastavovat doplňkový úhel a stranu v dílcích. Skládá se z čepu zaměřovače, těla zaměřovače, náměrového šroubu s drobnoměrem, stranového šroubu se stupnicí, omezovače náměru, náklonové libely a dalekohledu.
Doprava je u pěších jednotek je prováděna prostřednictvím káry vz.24/35 tažené jedním koněm. U motorizovaných jednotek je kára s minometem naložena na korbu nákladního automobilu.
Střelivo je tvořeno lehkou minou vz.36 a těžkou minou vz.36.
Použité prameny a literatura:
Vladimír Karlický - Československé dělostřelecké zbraně
Jiří Janoušek - Československé dělostřelectvo 1918 - 1939
Pavel Šrámek - Ve stínu Mnichova
Wolfgang Fleischer - Deutsche minen und granatenwerfer, Waffen-Arsenal Band 150
Charles Kliment, Břetislav Nakládal - Slovenská armáda 1939-1945
Rukověť pro aspiranty a důstojníky v záloze - 1937
SOA Plzeň , fond Škoda
VHA Praha, Fond MNO HŠ
Archiv Autora
Za cenné informace o minometech vz.36 musím poděkovat PhDr Marianu Uhrinovi PhD z muzea SNP v Banské Bystrici
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
